Jak jsem se sám poflakoval jižním Norskem

Když se řekne Norsko, vybaví se snad každému země dravých řek, ledovcových ples a divoké přírody. K tomu bych ještě dodal, země plná turistů s nadupanými kombíky plnými zavařeného jídla a zásobami domácího alkoholu. O zvycích a lidech v Norsku teď ale psát nebudu, protože by to bylo na samostatný článek.

První dny jenom chčije

Svůj výlet jsem si dopředu plánoval podle informací z knížek a internetu, ale jak už to bývá, počasí a zdraví mi program upravilo trochu po svém. Od začátku jsem se tedy řídil jednoduchým heslem: ¨zážitek nemusí být dobrý, stačí když je silný“! Moje cesta stopem po Norsku začala v Oslu, kam jsem dojel 18.7. a po 26 hodinách v autobuse se konečně nadýchal vytoužené vůně dálek. Přijel jsem s batohem plným jídla, který jsem už od začátku mohl s úspěchem považovat za největší mobilní zavazadlo široko daleko.

Napravo se rýsují první fjordy-Eidfjord a Hardangerfjord

Po první noci, strávené pod zámkem nedaleko Osla, vyjel jsem směrem město Geilo a porozprávěl s prvním domorodcem, se kterým jsem měl otevřený rozhovor o našich národních zvycích pálení alkoholu a užívání zakázaných látek. Tehdy jsem ještě ale netušil, že chlápek je pracovníkem v proti-drogové a alkoholové centrále. Muž ale ocenoval moji otevřenost a rozhovor byl pro nás oba docela obohacující. Dorazil jsem do Geila a od začátku si zvykal na déšť a zataženou oblohu. Pro tuhle oblast je výborně zásobeno místní info centrum, kde je nepřeberné množství letáčků a mapek s doporučenými trasami po okolí. Pro cyklisty bych řekl, že doslova ráj na zemi, protože z náhorní plošiny Hardangerviddy je možno dělat mnoho pohodových i náročných tras po okolí vždy s výhledy na krásné kopce. Já si pro svůj trip zvolil okrajovou část plošiny, kde je terén přece jen členitější a jak jsem se později přesvědčil, výhledy až 80 km daleko, nebyly vzácností.

Před půlnocí

Mapka okolí města

Počasí ke konci týdne se začalo lepšit, až nakonec mohlo být na slunci něco kolem 35 stupnů. Bylo jasné, že v tomhle parnu se kopce dobývat nedají a raději jsem trávil čas koupáním v ledovcových jezerech a potůčcích. Na konci týdne jsem nadobro opustil oblast Hardangerviddy a odjel do Aurlandu, kde jsem se těšil na hlubokých údolí fjordu Sognefjord. Vedra neustávala, takže tahle oblast, kde se člověk pořád točí kolem vody, byla ideální na lehkou turistiku a lenošení. Pokud však není vyloženě počasí malované, není tu moc co dělat a spíše je to dobré pro projížďky na trajektech, než delší turistické přechody. Počasí vyšlo a tak jsem dělal krátké fotografické výlety do Flamu a okolí.

Cestou do oblasti Sognefjordu

Aurland

Nasytil jsem se přístavních měst, japonských turistů a pokračoval k vytouženému Solvornu, kde jsem měl v plánu udělat malý výlet po hladině fjordu. Solvorn je malá vesnička vydělávající převážně na turismu a lidé jsou zde ještě více milí, než jsem byl z Norska zvyklý. Kouzelné uličky s dřevěnými bílými domy, mola a loděnice a jeden hotel dělaný ve starém anglickém stylu. Byly to jedny z nejhezčích dní, co jsem mimo kopce zažil.

Ráno

Vesnička Urnes na protějším břehu od Solvornu

Norské skautky

Přišel den, na který jsem se těšil celý výlet. Mořský kajak byl pro mě přichystaný, počasí bez mráčku a už jen zbývalo s instruktorem domluvit podrobnosti. Jeho přízvuk mi byl nějak povědomý a nakonec se z něj vyklubal učitel tělocviku z Prahy. Samo sebou jsem hned nabídnul placatici a Franc s žíznivým hrdlem vysál skoro polovinu. Doporučil mi místo, kde zastihnout tuleně a půjčil to nejlepší vybavení, co v loděnici našel, včetně nového kajaku. Věci a jídlo na dva dny jsem rychle naházel do trupu lodi a vyjel na výlet po nejhlubším fjordu Norska Lustrefjord. Pro svou premiéru na kajaku jsem si snad nemohl vybrat lepší místo.

Po dvou dnech na vodě, kde se mi zahojily poslední puchýře, jsem odjel pod ledovec Jostedalsbreen. Počasí se zhoršilo a čekal jsem dva dny ve stanu, než jsem se konečně podíval ke splazu Nigadersbreen. Bohužel předešlé dny jsem většinu jídla, z nudy ve stanu, sežral. Pokud má člověk dost peněz, může se s instruktorem projít přírodně vytvořenými tunely v ledovci. Já se jen toulal po okolí a dělal fotografie. Cestou zpátky jsem potkal autobus brnáků. Ani jsem nemusel nic říkat a dostal jsem kus salámu a chleba. Byla to milá společnost, obzvláště když si člověk mohl pokecat ponašemu a s plným žaludkem. Deště jsem měl plné zuby a když v noci začalo znovu pršet, rozhodl jsem se druhý den odjet směrem do Jotunheimu.

Melancholie severu

Chodit mimo vyznačené stezky se občas vyplatilo

Největší Evropský pevninský ledovec

Mapka oblasti Sognefjordu

Do Elveseteru pod Jotunheimem, jsem přijel přes nejvýše položenou silnici v Norsku ve 1440m.n.m. Člověk doslova slintá za oknem auta, při výhledu na rozprostírající se vrcholy a ledovce Národního parku.

V Jotunheimu jsem 2. den sešel ze stezky a po nepovedeném brodu ledovcovou říčkou, se mi opět vrátila horečka. Další dny jsem odpočíval a pokračoval potom údolím k oblasti kolem chaty Leirvassbu, kde jsem postavil stan a udělal výlet nalehko na kopec Kyrkja. Chata měla knihovnu plnou průvodců po Norsku, takže v deštivých dnech bylo co dělat.

Necelý týden jsem potom strávil v NP Rondane, kde si déšť zase dělal co chtěl. Seznámil jsem se na chatě alespon se dvěma předsedy Norského turistického klubu a optal se na práci přes zimní sezónu.

Chata Rondvassbu v NP Rondane

Obkreslená mapka z průvodce

Domů jsem se vracel 17.8. a bylo cítit, že už se tady pomalu blíží podzim. Jestli vše vyjde jak má, do Norska se na zimu vrátím.

Počasí někdy nepřálo a zdraví bylo jaké bylo, celý výlet byl ale silným zážitkem a o tom to přece všechno je..

Kopa sněhu pro freeskiery v Lillehammeru