Tatry na 26 hodin - 15. října 1994

Ve všeobecné povědomosti je, že když se řekne pobyt ve Vysokých Tatrách, tak se jedná minimálně o týden. Jistě že se za delší dobu dá stihnout více tůr a uvidí se víc, ale pokud není času nazbyt ... Jednu takovou minidovolenou jsem třetí říjnovou sobotu absolvoval, a tak pokud máte zájem - tady je návod.

Pohled na Kriván z Puškášova průvodce.

Moje tatranská dvacetišestihodinovka začala pod Kriváněm na zastávce Biely Váh, kde jsem se nechal vysadit z auta krátce po osmé hodině večer. Kousek od zastávky začíná modrá značka která vede kolem Jamského plesa na jižní hřeben Kriváně. Měsíc byl přesně podle plánu skoro v úplnku, a tak přesto že cestička vede zpočátku vzrostlým lesem , baterku jsem téměř nepoužil. A když jsem se po necelé hodince dostal ven z lesa, bylo tam světla tolik, že by se daly číst noviny, včetně inzerátů. V bledém měsíčním světle jsem také jasně rozeznával sníh na hřebenech, což mne sice moc nepotěšilo, ale stále jsem doufal že ho nebude zas až tak moc. Nebylo chladno, ale neustále foukal dosti silný vítr, který na jednu stranu příjemně ochlazoval takže jsem se potil jen pod batohem, ale zase to nebylo na dlouhé přestávky - to bych se musel přiobléct. Pohroužen pouze ve vlastní myšlenky (volkmena nemaje kvůli váze), jsem najednou při jednom nádechu nabyl dojem jako bych vstoupil do stáje ke kravám. Taková byla moje první myšlenka. Následně se asi deset metrů vpravo nade mnou zavlnila kosovka a nebylo to větrem. V této chvíli jsem si uvědomil co se myslí tím - krve by se nedořezal. Medvěd. Tep už tak dosti vysoký se zvedl minimálně třikrát, až jsem měl strach že to bouchání zvíře poplaší. Naštěstí byl v dobrém rozmaru, a zřejmě taky po večeři, a proto se po chvíli odhoupal rozvážně stranou a dál do doliny. Můj chodník vedl vzhůru, a tak když jsem zjistil že mu cestu nezkřížím, mazal jsem po kamenech vzhůru až do totálního kyslíkáče. No není na škodu udělat si při nástupu zajímavou přestávku, ale že bych tohle musel mít denně?!

Po dvou hodinách stoupání jsem zastavil na jednu tatranku a doušek čaje. Hlavně jsem se však musel rozhodnou kudy půjdu dál. Byl jsem právě ve výšce 1800 m, a odtud bylo možno odbočit ke Krivá�?skému zelenému plesu, což byla moje původní verze pečlivě připraveného nástupu. Vůbec celý hlavní hřeben, který jsem měl v úmyslu přejít jsem podrobně nastudoval včetně výškových rozdílů a obtížnosti cest lezených nahoru či sestupů lezených či sla�?ovaných dolů. Dle tohoto plánu jsem počítal s tím, že bych se do půlnoci dostal někam pod Škáru, tam přespal, ráno nalehko vylezl Východním žebrem na Krivá�? a tou istou cestou zase sestoupil. Hlavní výhodou této varianta bylo, že bych si ušetřil více než třistametrové stoupání s batohem, a taky sestup by byl po lehku výrazně jistější. V této části Tater jsem však ještě nikdy nebyl, a veškerý místopis jsem měl našprtaný pouze z map a průvodců. Představy o snadnějším nástupu mě tak pokazil do té doby věrný přítel měsíc který se podle svého plánu začal pomalu sklánět k západu a tak sestupovou cestu do Važecké doliny zahalil stínem. Nechtělo se mi klopýtat po suti s baterkou a tak bylo rozhodnuto, pokračoval jsem ve stoupání po modré značce. Bylo 23:30, když jsem došel do Daxnerova sedla za Malým Kriváněm. Rozhodl jsem se že pro dnešek toho bylo dost. Na vrchol by to mělo být jen pár minut, ale jistě bych tam nenašel vhodnou plošinku pro bivak. Začal jsem se tedy chystat na spaní, lépe řečeno na to, jak strávím zbytek noci. Protože fučelo od severozápadu vyhledal jsem vhodné závětří na východním svahu, poblíž sněhového pole které bylo nutné pro vaření, protože nahoru jsem si vynesl už jen asi dvě deci studeného čaje, a nejbližší voda byla o mnoho výškových metrů níž. Výlet jsem pečlivě plánoval i stran počasí, a podle předpovědi mělo byt bezvětří a teplota kolem deseti nad nulou. Proto mne velmi překvapil studený a velmi čerstvý vítr, stejně tak teplota která sice byla kolem deseti stup�?ů, ale pod nulou. Když jsem si totiž převlékal své zpocené bavlněné tričko, a odložil jsem si ho vysušit na kámen, zmrzlo během chvilky, a neústupně převzalo tvar balvanu přes který bylo přehozeno. Uvařil jsem polévku a čaj ze sněhu, a zalehl ke spánku zachumlaný do péřovky a sloní nohy, což je vlastně malý spacáček jen na nohy, který v kombinaci právě s péřovkou výrazně šetří váhu batohu. Už po necelé půlhodince však zjišťuju, že tentokrát jsem to s tím snižováním váhy a velikosti batohu asi trochu přehnal, když jsem si místo pořádné,(ale velké) karimatky vzal jen "alu". No ale když Jarda hlásil tropický týden...

K tomu všemu se ještě otáčí vítr, a tak už neležím v závětří. Je mi zima, a vítr je tak silný že se nedá ani vařit. Vypadá to že se budu stěhovat, a to se mi teda vůbec nechce. Znamená to vylézt ze spacáku, obout zmrzlé botky a najít si novou ložnici. Nechce se mi opouštět ani ten zbyteček tepla, rozhoduji se poměrně dlouho, ale tady se fakt nedá být. O půl třetí dávám tedy druhý pokus o nocleh, opět trochu za větrem ale je tady velmi hrbolato a malá plošinka je o něco více šikmá než je ve zdejším kraji zvykem. Jen chvilku zdřímnu, už mne zase budí zima. Zahřívám se tradičním třasem, ale to je zase jen krátko. Kosa jak cip. Čaj v ešusu mrzne krátce po uvaření. Do rána vařím ještě mnohokrát. Po páté hodině začíná svítat, a já toho teda moc nenaspal. Tak to byl můj 54. bivak v Tatrách, no nic mohlo být i hůř. Třeba mohlo ještě pršet, nebo tu mohli mít republikáni demonstraci.

Dnešní den tedy pro mne začal už včera, tak se mi to vždy jeví když se pořádně nevyspím. Kochám se impozantním východem slunce, a zase se mi na chvilku zdá že to všechno pachtění stojí za to. Počkám ještě až se sluníčko pořádně opře do skal, a o půl sedmé vyrážím. Zpočátku stoupám velmi zvolna, hodně oblečený. Je mi totiž pořád ještě hodně zima z noci, a nemůžu pořádně rozehřát nohy. Přes totálně zmrzlé stehna jsem za necelých dvacet minut na vrcholu Kriváně. Je krásné počasí, nebe bez mráčku nad hlavou už jen vesmír, jen dole pod Tatrama se válejí chuchvalce mlh které místy odhalují bíle ojíněné louky. Inverze jak z knížky.

Fotím si Západné Tatry - Roháče, východ slunce nad Jamskou kopou, ale hlavně hřeben který mne za chvíli čeká. Vím že se musím dostat nejprve na Rameno a potom dolů do Škáry, ale při pohledu na SV žebro se mi ani nechce věřit, že by tudy mohla vézt moje cesta. Skála je od severozápadu celá ojínělá, a na sebemenších plošinkách leží sníh. No nic poďme nato. Ještě se mi nechce přezouvat, a tak začínám sestupovat v kotníkových botaskách. Sotva po dvaceti metrech však zjišťuji že to bude žádná procházka. Nalézám proto vhodnou polici, vyzouvám klouzající vysoké botky, a hupky do lezeček (rozuměj - kopaček). Oblékám si taky sedák, nahoru na batoh připínám třicetimetrovou repku a přes rameno dávám několik smyček. Spolu s jednou šroubovačkou je to veškerý matroš co mám. Zatím nejistím, ale co kdyby. Chyty i stupy jsou namrzlé, a tak postupuju jen velmi pomalu. Musím jít na jistotu, a tak při slézání prvního těžšího místa kterým je asi pětimetrová kolmá stěnka, raději ani nemyslím na to,za jak dlouho by mne našli kdybych ujel do Dolin. Tam se moc nechodí ... To že cesta začala zrovna sestupem je nezvyk, ale už se postupně rozlézám a taky zahřívám. Někdy se objeví na hřebeni malá věžička, a tak je to i kousek do kopce. Přes Rameno pokračuju dál ve strmém sestupu do Škáry. V hřebeni je nyní pode mnou asi čtyřicetimetrová stěna. Pamatuju si, že ve výstupu je to obtížnost III, ale takhle shora nějak nemůžu najít cestu. Mám v batohu průvodce,ale nechce se mi zastavovat, nějak to sejdu. Po krátkém bloudění na hraně stěnky nacházím asi uprostřed plytký žlábek, který postupně přechází ve zužující se komín. Ním sestupuji, později už čelem ke skále, když tu nad římsou napravo dole mnou vidím zatlučenou skobu, a v ní dvě smyčky. Ty tu nebudou jen tak, asi jsem se trefil. Přesto skobu hrdě míjím a sestupuju asi ještě čtyři metry níž. To je ale asi tak vše. Stojím na hraně chutného převisu, a na obě strany plotny. Chvíli stýpluju a přemýšlím o nemožném, pak však dolézám zpět ke skobce. Vypadá dobře, nemám však kladivo a tak to nějaká stopro jistota nebude. Přesto se rozhoduju pro slanění. Protáhnu repku, hodím a - je to dobré, konce dosahují až skoro do žlábku. O něco se to protáhne a zbytek slezu. Pokusně zatěžuju skobu, zatím drží, přesto však sedám do půlloďáku s velice smíšenými pocity. Šestimilimetrová repš�?ůra se napíná, a když brnkne o skálu, zní jako hodně přetáhlé horní éčko. Po dvou metrech od skobičky mi převislá skála uhýbá pod nohama, a já visím volně v prostoru a začínám se zvolna otáčet dokola. Ani pohled z oči v oči do doliny mi však na rychlosti nepřidá, a já se jen pomalu po centimetrech sunu dolů. Ó jak jsem rád když po patnácti metrech dosedám do sněhového žlábku, to jsem se vybál jak nikdy.

Když se při balení repky podívám nahoru, je mi naprosto jasné kudy by se to dalo v pohodě sestoupit, no ale kvůli tomu zpátky nahoru nepolezu. A tak jdu dál po krásném plochém hřebínku dolů do Škáry, kde jsem přesně v osm hodin. Právě tak čas na kvalitní snídani. V tomto romantickém prostředí skalní průrvy by jistě znamenitě chutnalo, ale zrovna tady obzvláště protahuje, a tak si dávám předsevzetí, že pojím v prvním závětří které potkám. Ze škáry na Krátkou je to dvě stě výškových metrů, většina vede po velmi oblém choďákovém hřebínku, jen dole kousek dvojky. Je to strmá a strašně rozsypaná stěnka, divím se, jak to vůbec může držet pohromadě. Nic není napevno, a při každém kroku se sypou šutry. Tady by se stejně nedalo zajistit, a tak mám to sólo alespo�? troch odůvodněné. Šmatlám už další čtvrthodinu, což je pro mne na hladno teda dost, a závětří pořád nikde. Kde by se taky na hlavním hřebeni vzalo, že. A tak mi nezbylo než sejít kousek po lávce dolů na severní stranu směrem do Nefcerky, kde sice nefoukalo, zato tam ale byla pořádná zima. Celá dolina i s okolními stěnami byla pod sněhem, a všechna tři plesa zamrzlá. Takže z bláta do sněhu. Tam se teda dlouho vydržet nedalo, a tak rychlá tatranka a vzhůru na trojvrchol Krátké. Delší sněhové pole dalo pořádně zabrat mým velmi slabě impregnovaným kopačkám, a tak se nikterak nezdržuju a kmitám dolů do jistě nejkrásnějšího sedla v celých Tatrách. A jestli Nefcerské sedlo neni nejkrásnější v celých Tatrách, tak jistě mezi Krátkou a Ostrou.

Od sedla nahoru, to byla procházka, nyní se však za sebe seřadily různé Furkotské věže a štrbiny, a je jich nějak moc. Úplná gymnastika, čtyři metry nahoru, a pak zase dolu. Stále dokola, nevím jak s toho ven, co sto hoven, dvě stě ...e to pěkně rozeklaný hřebínek, takové tři Valovky za sebou, je ale ještě málo hodin, morál i magi ještě je, a tak poctivě přelézám kdejaký šutr. Je to celkem zábavné, ale nějak to neodsejpá. Sluníčko už celkem pěkně hřeje, k tomu ten vítr - no za hodinku jsem vysušený jak Johnek v pondělí po Pulčinách. K tomu pod sebou neustále vidím provokativně lesknoucí se hladinu Wahlenbergova plesa s romantickým půlměsíčkem ledu kolem břehů. No a na vyhřátém hřebeni ani kapka, ani vločka. A tak když dolézám do Furkotského sedla, chvilku špekuluju jestli nemám sestoupit dolů k plesu a uvařit pořádný oběd z vody. Od naproti z Bystrého sedla jsou slyšet nějaké hlasy, a tak je tu i možnost že bych si mohl zajít něco vysomrovat od turistů. Vždyť oni jsou za dvě hodinky dole na hotelu, a já ještě ani pořádně nevím jak dlouho budu na hřebeni. Původně jsem chtěl jít až do pondělka - kam dojdu, tam, ale po tom dnešním studeném bivaku nějak nevím. No nic, o tom potom. Nakonec sestupuju pár metrů, beru sníh kousek od chodníku a hodinu vařím. Polívku, čaj, šumák i nějakou tu maškrtku po jídle. Hlavně však spoustu vody, cítím se pořád nějaký nedopitý. Už těď tuším že se mi po jídle vůbec nebude chtít vstávat.

A taky že jo, vlasně že ne. Je tu příjemně teplo, očka se začínají klížit, a klidně si dokážu představit, že bych na tomto místě dohnal spánkový deficit z dnešní noci. Turistů ale začíná přibývat, někteří dokonce přecházejí z Bystrého sedla přes Furkottský štít až na Hrubý vrch. No nic, půjdu se tam taky podívat. Na hřebeni najednou úplná promenáda. Ukázkově oháklý vysokohorský turista se zlatou valaškou, novomanželé na svatební cestě, dva páry černochů ve fialových větrovkách - no úplný Babylon. Kousek pod Triumetalem na mne zpoza šutra vykukne dědula jak z pohádky, (tak sedmdesát pryč) a prý:"To je dnes pekne, čo". Jo je moc pěkně, ale docela rád jsem tomu blázinci utekl na další část hřebene.

Do cesty mi ale vyrostla Mlynická veža. Vrstvení skály ve směru mého výstupu bylo velmi podivné, a taky to na druhé straně vypadalo na další sla�?ák. Chvilku jsem to obhlížel kolem dokola, a pak jsem zjistil že se to dá pohodlně obejít s minimální výškovou ztrátou po krásných travnatých lávkách. Tak jsem to teda ojebal. Dál to však zase bylo pěkné a exponované lezení. Zvláště Štrbská vežička se jim moc povedla. Nástup po hladké, šikmé plotničce, chvilku hřebínku,kolmá stěnka a na závěr dvoumetrový převisek bez možnosti pohodlného návratu. To vše v krásné pevné skále - prostě paráda. Jak to asi bude vypadat na druhé straně? Dobré to je, skoro totéž, jen bez toho převisku. To je fajn, protože do Hlinské doliny je to fakt šlichta. A zase sedýlko, ani nevím jaké, a moc pěkná cesta na Štrbský štít. Hřeben je tu ve vrcholové části tak široký, že tvoří spíše jakousi falešnou západní stěnu složenou z obrovských bloků. Tak velké kameny jsem teda dneska ještě nepotkal. Mezi nimi jsou krásné, přímo Yosemitské spáry, a těmi se proplétám vzhůru.

Je přesně 14:14, a já stojím na vrcholu Štrbského štítu. Nyní mne čeká důležité rozhodnutí o další cestě. Hlavně kam až chci dnes dojít. Při vzpomínce na dnešní noc jednoznačně vylučuju další bivak, takže teď už jen kudy do tepla. Veškeré svaly na nohou postižené nočním mrazem se nezvykle rozbolely, a tvrdě protestují pro pokračování přes Hlinskou vežu na Koprovské sedlo, kde by šlo sestoupit na Popradské pleso. Baštové sedla jsou celá pod sněhem, a na druhé straně v sestupu je to asi obtížné. Takže se loučím s Mengušovskou, kam se dnes už určitě nedostanu, a je rozhodnuto že sestoupím do Mlynice. Ještě poslední fotky, a hledám cestu dolů. Pozvolnou JZ stěnou se mi nechce, to je jen pakárna v suti, a tak nacházím kousek pod vrcholem strmý žlábek, místy skoro komín obrácený k východu. Vypadá to, že si na rozloučenou s dlouho vysněným přechodem hlavního hřebene ještě docela zalezu. Pravá strana ve směru sestupu je celá převislá, a je v ní vidět spoustu nových výlomů. Taky ve spodní části je vidět na plotnách poházené nové kameny, a tak se snažím o maximální rychlost průstupu. Kdyby nade mnou vypadl nějaký větší balvan, tak to by mi moje přilby asi moc nepomohla. Vlastně by mi nepomohla ani kdyby vypadl menší, - ona je totiž doma na skříni. Po závěrečném sestupu stěnkou, jsem si dole na vyhřáté zlatavé trávě plné poletujících motýlů, dopřál podvečerní siestu do západu slunce, a pak už mne čekal jen chodník na Štrbské pleso, zubačka do Štrby, tři piva a ve 21:53 rychlík na Vsetín.

Nyní to vlastně o nic složitější než jet na sobotu do ZOO, jen z toho potom o něco víc bolí celý člověk.