Na možná poslední letní lezení v Tatrách jsme museli odjet už v pátek 27. října ráno, protože počasí se nenávratně kloní ke sněhu a ledu. Na některých předpovědích sice slibovali ještě sobotu, ale to nebylo jisté a tak jsme zvolili absolutně nejbližší možný nástup v tatrách – Popradské pleso a Galerii Ostrvy, s tím že pokud to vydrží, tak v sobotu půjdeme do Zlomisk.
Naše první páteční cesta. Foto: Petr Adámek
Po dvanácté jsme byli navázaní pod stěnou, a v nastupujícím západním sluníčku jsme začali ukrajovat první metry z poměrně přísné čtverky polským komínem. Po první délce jsme začali modifikovat cestu po levém pilíři, což bylo taky celkem zábavné.
Ondra v plném nasazení. Foto: Petr Adámek
Jelikož nám po přelezení třetí kratší délky cesta skončila, a bylo ještě dosti času, rozhodli jsme se vystoupat pod Ihlu která jakoby náhodou byla právě ve žlabu nad námi. Pěkná údolní stěna v odpoledním slunci nám poskytla dvě velmi výživné délky v pátém stupni, s jedním hodně vypečeným koutkem. Tuto cestu jsme neměli moc naplánovanou, a tak jsme pořád hledali nějaké známky předchozí lidské činnosti, jako třeba skoby, smyčky a tak nějak. Ne že bychom to potřebovali technicky, sami jsme měli matrošu jak na Eiger, ale tak nějak to povzbudí na duši, když člověk alespon tuší že to jde právě tudy.
Strejda hledí do nebe. Foto: Petr Adámek
Variant přímo koutkem se napřed zdál jako docela dobrý nápad, potom došly stupy, to bylo ještě dobré, poslední klíčový chyt ve spárce na který jsem velmi spoléhal se ale později ukázal jako volný lokr, a to už bylo horší, když mi ale při zapínání lana do friendu sjela levá noha a já zústal viset na právě před malou chvílí založeném kamarádovi, tehdy mi došlo že bylo lépe tuto šestimetrovou paságe obejít dva metry z prava. To už ale bylo pozdě, a tak nezbývalo než si to pěkně vybojovat vzhůru. Těžké. Ondra taktéž používal pouze slova chvály.
Cesta na Ihlu. Foto: Petr Adámek
Poslední štand jsem vybudoval šest metrů pod vrškem v naději že tam bude méně fučet. Hlásili 4 metry, a tady je stabilně tak 30 a v nárazech to bere batoh ze zad. To ta fronta asi příjde rychleji, a zítřek bude v háji. Doufejme že mají na chatě nějaké dobré pivo.
Popradské pleso z jemného nadhledu. Foto: Petr Adámek
Krátká, velmi krátká siesta na vršku, a mastíme dolů, za půl hodiny se stmívá
A jedeme dolů. Foto: Petr Adámek
Jak je v Tatrách zvykem, dolů se zásadně slanuje. Ale to by se nesmělo seknout lano, že ano. I I tak malá smyčka z lana může způsobit, že to dolů prostě nestáhnete. Jó když se to umí dobře založit …
Co se to tu stalo. Foto: Petr Adámek
Jinak je galerka velmi pěkná stěna, plná jistě zajímavých cest. Jen by to chtělo někoho, kdo tady už lezl, protože jinak jsme ztraceni. Pěkné a těžší místa odjištěné, kvalitní štandy.
Ondra relaxuje na štandu. Foto: Petr Adámek
Na Popradském se toho moc nezměnilo, ale nevím jestli je to dobře nebo špatně. Každopádně zmizel žebřík na poval, a v recepci je nová dívenka. Na dotaz o počasí na zítra, se hluboce zamyslela a pak řekla že neví. Druhá spolupracovnice vydávající ručníky, jí pak poradila ať se podívá na internet, který měla před sebou, ale to asi bylo už nad rámec jejich pracovních povinností, a tak zůstalo u toho že asi bude pršet. To jsme ostatně věděli i sami, a tak nás noční déšť nikterak nepřekvapil.
Takový nějaký kopec. Foto: Petr Adámek
Předdušičková sobota je tady na cintoríně pravidelně věnována setkání všech možných organizací, a tak není ani jedno volné místo na chatě. Z lezení stejně nic nebude, a ani to pivo není nic moc. Proto volíme v mírném dešti ústup na dolinu. Po cestě se vyjasnuje, a tak ještě zajedeme na Fatru do Dier na turistiku pro holky, aby z toho výletu taky něco měly.
Tímto bychom jim chteli poděkovat, že nás taky jednou vyvezly do Tater.
Výlet pro holky. Foto: Petr Adámek
Poslední letní Tatry?
