KAMA SNOW CAMP 2007 Černá Hora – část I. - Durmitor

Druhý březnový týden (od 9. do 18. března) v roce 2007 jsme vyjeli na skialpinistický a snowboardový výlet nazvaný KAMA SNOW CAMP 2007 do pohoří Durmitor a Bjelasica v Černé Hoře. Výlet byl podpořen firmou KAMA. Doprava a ubytování v Žabljaku bylo zorganizováno ve spolupráci s CK Alpina. Celkem se nás před brněnským hotelem Grand sešlo přes dvacet, z toho se ale část, tzv. paštikáři, měla v úmyslu věnovat broušení sjezdovek ze Savin Kuku (Durmitor) a následně v Jezerine (Bjelasica). Na druhou stranu, skialpinisti a snowboardisti chtěli vegetit někde v horách, uprostřed týdne trochu zapařit v Žabljaku a přesunout se dále na jih do pohoří Bjelasica. Některé plány vyšly, jiné ne. Co však vyšlo výborně (až na dva dny), bylo počasí.

Skialpinistická a snowboardová část výletníků: horní řada zleva Magistr, Adam, brudeři Honza a Libor, Lukáš, Všeťa a Tomáš, dolní řada zleva Kalim, Honza, Honza Habr, Plevix a palič, první řada - věrný pes.

Fotogalerie:

Skialpinistický KAMA SNOW CAMP 2007 Černá Hora – část II. - Bjelasica
Černá Hora v zimě 2007 - fotogalerie paštikáři - Aleš Paděra

Druhá část výletu:

KAMA SNOW CAMP 2007 Černá Hora – část I. - Durmitor

Pátek 9. března - odjezd

S Honzou Habrem, Lenkou a Alžbětkou vyjíždíme v odpoledních hodinách z Prahy. Míříme do Světlé nad Sázavou, kde vyhazujeme věci u nádraží a Lenka s Alžbětkou odjíždí domů. Cestou z Prahy Honza líčil, kolik má s sebou různého jídla, pamlsků a pochutin, následkem čehož jsem většinu svého jídla nechal v autě, protože by nebyla šance ho sníst – dost jsem si tím vyprázdnil jednu tašku. Máme spoustu času, do Světlé jsme přijeli patnáct minut před odjezdem posledního možného spoje, kterým bychom se mohli dostat do Brna před sedmou hodinou večer. Logistické problémy s množstvím zavazadel byly nakonec zvládnuty a na brněnském nádraží jsem téměř vše odnesl sám. Naštěstí ne daleko.

Pochodem v chod přes most u Crneho jezera.

Před Grandem zevlujeme delší dobu sami, když tu kde se vzala tu se vzala, skupinka čtyř podivně ověšených individuí s polskýma taškama. Hrnou se k nám, což je podezřelé. Podezření bylo oprávněné, jsou to Smrtkovi kamarádi (na rozdíl od Smrtky nejsou vůbec sprostí), kteří jedou s námi. Dva jsou snowboardisti se sněžnicemi TSL a třetí Lukáš s novým skialpovým vybavením. Čtvrtý je tady jenom jako nosič a ochranka. Po chvíli se objevují Kamil a Honza, kteří přijeli ze severní Moravy. Vlakem přijíždí duo Bruder – Honza a Libor, kteří jako jediní (samozřejmě kromě mě) jsou v kraťasech. Adama přiváží ségra a jako poslední se objevuje Plevix. Jsme v jedenácti komplet (Magistr nastupuje až u Břeclavi) a nezbývá nám než čekat, než se zkompletují i paštikáři. I když se zpožděním, taky se sešli.

Pivo u Crneho jezera zatížilo Tomáše, Všeťu a Magistra příliš, bylo nutné odlehčit.

Těsně po sedmé večer vyrážíme z Brna na Břeclav, kde už nás na benzince čeká Magistr. Vesele popíjíme Starobrno a různé destiláty a postupně vytuháváme, abychom byli nešetrně buzeni na různých hraničních přechodech. Většina je v pohodě, akorát v Srbsku naťukávají jeden pas za druhým do svého sčotu, což jim poněkud trvá.

Magistr, Adam a Všeťa v mlžném Durmitoru.

Sobota 10. března – příjezd do Žabljaku

V sobotu celkem prší a busem se šíří pesimistická nálada. Ta se zlepšila v příhraničním černohorském městě, kde jsem vyrazil jenom v kraťasech a softshellu od Tilaku. Místní jsem dost pobavil a někteří si nepokrytě ťukali na čelo, aby názorně ukázali, co si o mě myslí. Nějak jsem to nepochopil, bylo téměř patnáct gradusov nad nulou, tak kraťasy v klídku, ne? Cestou do Durmitoru jsme v dešti ještě pofotili most a údolí Tary. Potom už jenom stoupání do Žabljaku, zaparkování autobusu a ubytování na jeden den. Rozházeli jsme věci po pokoji a během hodiny v sedmi lidech vyrazili na obhlídku okolí, resp. Crneho jezera. Nezúčastnili se pouze mládežníci, prý přijdou až do baru Luna ve městě a Kamil s Honzou, kterým jsme to jaksi zapomněli říct.

Plevix v jednom z prvních sjezdů.

V okolí Žabljaku byla čerstvě napadnutá vrstva sněhu, ale v lesích se teprve poznalo, jak to se sněhem doopravdy je. Někde ho bylo hodně přes metr, jinde jenom sněhový poprašek. Ranní nástup k Crnemu jezeru tak bude pešobusom. Už potmě jsme se vypletli z lesa na červenou turistickou značku a po ní za chvíli došli k silnici k Crnemu jezeru. Obligátní noční foto před jakoby jezerem a nápad, že když už jsme tady, mohli bychom zajít na jedno. Někteří protestovali, prý to bude drahé, prý pojďme raději zpátky do Žabljaku, atd. Demokraticky byli přehlasování a už jsme se sáčkovali do hospody. Točené pivo za jedno euro, bohatý výběr jídel za příznivé ceny. Co více si přát? Celkem nic, poseděli a dobře se pobavili hodně dlouho.

Ranní probuzení do slunečného kýče.

Se zavíračkou nás čekal zrychlený přesun do Žabljaku. Po cestě, lesem to nechtěl nikdo riskovat. Ve městě jsme byli za chvíli, a přes přemlouvání většina vyměkla a šla spát. Do Luny jsem na pár piv zapadnul pouze s Honzou Habrem. Pivo lahvové dobré, obsluha, kterou paštikáři přejmenovali na černokněžníka, taky dobrá. Návrat do chajdy byl pozdní a veselý.

Plevix následován Honzou Habrem a dalšími při výstupu do sedla .

Neděle 11. března – první den na skialpech či snb

Ráno jsme se sešli před chatou s různě velkými krysami (pro neznalé, dost velké a dost těžké batohy) a s kysnoucími úsměvy na tvářích jsme si je nahodili na záda. I s lyžemi nebo snowboardy. Šmatlali jsme už prověřenou „stezkou“ z předešlého večera, akorát po příchodu k červené turistické značce jsme se dali do leva a brzy přišli k mostku přes výtok z Crneho jezera. Opět se nám nepodařilo projít bez povšimnutí kolem hospody, namluvili jsme si, že musíme počkat na opozdilce (což o to, čtyři lidi se opozdili dost), batohy na zem a hurá na pivo. Chutnalo stejně dobře jako včera, akorát bylo jenom jedno.

Plevix následován Honzou Habrem stále stoupají do sedla.

Batohy opět na záda a kolem davu místních „turistů“, kteří se vyvalili z autobusu, aby si vyfotili Crno jezero (dost se jich otočilo a fotilo si o sto šest tu obatohovanou grupu exotů), jsme obešli část Crneho jezera, přešli mostek a začali stoupat. Sněhu výrazně přibylo, ale v dolním úseku byla sněhová pokrývka ještě nesouvislá. O něco výše už to bylo v pohodě, a tak jsem nasadil lyže. Ostatní mezitím šmatlali stále pěšky, holt drsní borci. Proč nosit lyže na zádech, když sněhu je už dostatek? S ubývajícími stromy se úměrně snižovala viditelnost a nad hranicí lesa byla tak na sto metrů.

Ostravský Honza dochází pěšky do sedla, kde se konečně nasadily lyže.

Přístup do horní části údolí je fantasticky modelován různě vysokými pahorky a hluboko zařezanými údolíčky. Kdyby bylo pěkně a daleký dohled, tak bychom asi šli přímo bez zbytečných oklik. Takto jsme různě povylézali, za hřebenem zase sjížděli dolů a to pořád dokola. Nakonec jsme v mlze narazili na Lokvice. Postavily se dva stany, další mezitím vyhazovali sníh a led ze skladiště a salaše. Nutno podotknout, že úspěšně. „Mladí“ spali ve stanech, a „staří“ pod střechou. Ostudné byly rádobyvtipné podpisy na vnitřních stěnách, kde se nedalo přehlédnou několik čerstvých (léto 2006) „úspěchů“ borců z 1. LF UK, MFF UK, AV ČR, atd. Neskutečně trapní čecháčci, dosud jsme si mysleli, že tato podpisová výsada je vyhrazena pro pologramotné jedince mdlého rozumu.

Stoupáme horní částí údolí.

Po ubytování jsme vyrazili pojezdit na mlhou zakryté blízké svahy. Sklon různý, podklad tuhý, zmrzlý a přemrzlý. Hodily se nové lyže nebo přebroušené hrany. Ani jedno jsem neměl, takže v horních částech sjezdů trochu chyběla jistota.

Honza Habr, Všeťa a Plevix na jedné bezvýznamné hroudě.

Pondělí 12. března - výlet k Bobotovu Kuku

Ranní sluneční kýče a vymetená obloha nemá chybu. S výjimkou dvojice Lukáš a Tomáš, kteří chtějí vyrazit kousek do vedlejšího údolí, stoupají a traverzují ostatní k výstupu do oblasti Bobotova Kuku. Na hranu prvního údolí se muselo jít na mačkách, výše jsme nasadily lyže. Jenom Všeťa šel celou dobu na sněžnicích TSL. Přešli jsme do dalšího údolí, a za Plevixem se vyvezli do prvního sedla. Z něho bylo jasné, že na druhou stranu úplně moc nepojedeme, jelikož nebylo poznat, zda jsou ve svahu skalní prahy nebo ne. Takže kus traverz do sedla pod Bobotov kuk. Mezitím si Kalim, Honza a palič dali jeden sjezd. Po vyjítí do sedla následoval krátký veget na odvrácené prosluněné straně. Pěšky se došlo pod vrcholové skály Bobotova kuku, přičemž nám kamzíci zdrhající z vrcholu na sníh a dále k Devojce ukázali možnou sestupovou trasu. Po přiblížení už to tak dobře nevypadalo.

Všeťa v sedle.

Agilní Plevix chtěl mermomocí na vrchol, a tak se snažil skalami prostoupit. Nahoru by to nakonec šlo, ale dole při absenci lana nikoliv. Nevyšel ani pokus z odvrácené strany kopce, a tak se vrchol nechal někdy na příště. Sjeli jsme po výstupové trase.

Veget před závěrečným svahem u Bobotova Kuku.

Dobrou trasu si vybrali Magistr s Adamem a Všeťou - z druhé strany kopce dlouhý vysněžený a občas ledovatý svah nabízející velmi dlouhý sjezd s dobrým převýšením. Chrochtali blahem, a to tak, že prvně jmenovaná dvojka se potom hodně dlouho vyvalovala na slunci a nechtělo se jí dolů. Tak se stalo, že jsme je dlouho vyhlíželi, co a kde vyvádí. Závěrečný svah ze sedla do údolí byl totiž pokryt těžkým mokrým sněhem a hrozilo jeho ujetí ve formě laviny. Boříci to sjeli v pořádku, a tak dostali jenom trochu vyčiněno za zdržení se.

Kamzíci zdrhají k Devojce.

Kalim těsně pod skalami.

Kamzíci seběhli tudy, nahoru by nám to možná šlo, dolů bez lana ale ne.

Psi s námi vylezli až sem.

Honza Habr se kochá...

Plevix se pokouší zrakvit.

Ostravský Honza na začátku sjezdu.

Kousek do kopce před dalším sjezdem.

Neskutečné kýče - všechno jsme ojezdili.

Ostravský Honza na hraně stínu.

Úterý 13. března - do sousedního údolí

V úplné mlze jsme vyrazili ve dvou dvojicích (Plevix a Honza Habr + Všeťa a já) k hřebenu s cílem udělat si výlet do sousedního údolí a prohlédnout si celoroční sněhové pole. Se Všeťou jsme zvolili přímou výstupovou trasu vylepšenou o kamenitý úsek se sklonem kolem šedesáti deg, což se Všeťovi, který měl jenom sněžnice TSL a žádné mačky, moc nelíbilo. Nakonec to s pomocí cepínu v mých stopách dal. Plevix s Honzou Habrem si výstup prohlédli den předem z protisvahu, a tak šli levou části celkem v pohodě. Potkali jsme se v husté mlze v sedle a chvíli řešili co dál. Co by, kousek traverza a pak sjezd dolů...

Plevix a Všeťa právě došmatlali do sedla.

Honza Habr a Plevix si snaží zahřát nohy ve spacácích.

Středa 14. března - Lavinový výcvik a návrat do Žabljaku

Dopoledne část lidí spáchala základy k lavinovému výcviku. Jednalo se o zjištění soudržnosti sněhové pokrývky, a následné vyhledávání dvou „zasypaných“, které představovaly lavinové vyhledávače pod přilbami. Hledání bylo na rozsáhlém starém laviništi v ukloněném svahu. Mezitím si další skupina vyrazila do sedla Previja a Honza Habr do sedla Trojni prevoj. Trochu se zajezdilo, lavinové vyhledávače se úspěšně našly, snowboardisti si zaskákali… nezbývalo než vystoupit zpátky z údolí a sbalit se. Posbírali jsme své věci a sebrali i všechny odpadky. To se zdálo divné dvěma černohorským chlapíkům, kteří přišli nahoru vybaveni lezecky. Prý máme odpadky spálit na místě. Prý se to lehce zapálí a je to. S tím jsme nesouhlasili a donesli je zpátky dolů do Žabljaku.

Lukáš Vaněček v plné jízdě.

Velká část sjezdu byla v pohodě, i když sníh v uplynulých dnech hodně zmizel. Níže se ovšem muselo šmatlat pěšky. Neprošli jsme kolem Crneho jezera bez povšimnutí, a opět zapadli do hospody. Jistily to piva, telecí a skopové maso, ovčí sýr. Bylo veselo až do zavíračky. Bohužel se nedostavili paštikáři, kteří měli jeden zraněný kotník. Se zavíračkou jsme se začali shánět po dopravě do Žabljaku. Bylo nás dvanáct s velkými bágly a lyžemi či snowboardy. Ukázalo se, že nema problema, když přijel chlapík s dodávkou, do níž bylo úspěšně našlapáno devět lidí a většina bagáže.

Magistr schází pěšky k Crnemu jezeru.

Venku jsem zůstal jenom já s batohem a hůlkami, Honza s batohem, skelety a lyžemi… no a poslední Libor, který se sice zbavil veškeré bagáže, ale na nohou mu zůstaly skelety. V dodávce mezitím jeli ti, kteří se stihli přezout do trekovek nebo tenisek. Nám pěší cesta do Žabljaku do Luny nijak nevadila, jenom Libor byl se svou chůzi ve skeletech po asfaltu trochu nespokojený. Proto také hledal všechny možné zbytky sněhu, aby odlehčil nohám.

Unavený Adam dochází k hospodě u Crneho jezera.

V Luně bylo taktéž dobře, přidali jsme další čtyři piva, jenom tam bylo poněkud zahuleno. Nejenom zásluhou místních, kteří snad kouří všichni, ale i části paštikářů, kteří si připalovali jednu cigaretu od druhé. Tak jsem jim otevřel okno.

Ládování věcí a lidí do auta. Venku jsme zůstali pouze tři z původních dvanácti.

Návrat po půlnoci – chlapíky jsme vzbudili, aby nebyli malátní.

České popisy stěn v Durmitoru.