Skialpinistický KAMA SNOW CAMP 2007 Černá Hora – část II. - Bjelasica

Fotogalerie:

Honza Habr foto Monte Negro
Černá Hora v zimě 2007 - fotogalerie paštikáři - Aleš Paděra

První část výletu:

KAMA SNOW CAMP 2007 Černá Hora – část I. - Durmitor

Čtvrtek 15. března - přejezd do pohoří Bjelasica

Po středečním večírku se budíme přiměřeně, balíme se a "už" v deset hodin vyjíždíme. Po cestě jsme se samozřejmě zastavili u mostu přes Taru na nějaké krátké focení. Dále jsme trochu prošli Kolašin, koupili nějaké mapy a průvodce. Po pár kilometrech jsme dojeli do lyžařského střediska Jezerine. Vleky něpremávaly, u nástupních stanice byly nesouvislé fleky sněhu. Nevadilo nám to, protože okolní kopce vypadaly hodně zasněženě. Rychle se ujal návrh, že místo pěšího a lyžařského výstupu na hřebeny zvolíme sedačkovou lanovku. Přidali se i paštikáři, kteří se jeli podívat na kvalitu sněhu nahoře.

U horní stanice sedačky jsme chvíli zevlovali a kochali se krásným výhledem. Rozloučili jsme se s paštikáři, kteří jeli zpátky dolů lanovkou, nahodili na záda krásné krysy a přejížděli k bočnímu hřebenu směrem Troglava (2072 m). Po chvíli jsme nedaleko vodního zdroje zavegetili, vyházeli věci a vydali se na obhlídku okolí. Snowboardisti s Lukášem zůstali blbnout na přilehlých svazích, zatímco skialpinisti se vydali k sedlu. Do něj se doplahočil jenom Plevix, zbytek rozjezdil bližší svahy. Svahy byly krátké, ale sníh dobrý. Navečer jsme si udělali večírek v jedné místnosti. Neměl chybu, protože Kamil a Honza neopomněli přibalit do batohu piva. A objevilo se i něco tvrdého.

Pátek 16. března - výlet na nejvyšší vrcholy pohoří Bjelasica

Ráno se opět rozdělujeme do dvou skupin, snowboardisti a Lukáš zůstávají na místě, zbytek má v úmyslu navštívit nejvyšší vrcholy pohoří Bjelasica. Od rána je vedro jako blázen, takže se brzy sundávají svrchní díly oblečení. Ke slovu přichází opalovací krém, což při tričku a kraťasech ani jinak nejde. Brzy se skupina roztahuje, někteří to berou hodně rekreačně a potkáváme se až na vrcholu Troglava.

Po malé přestávce s občerstvením pokračujeme po hřebenu na třetí nejvyšší vrchol Zekova glava (2117 m). Je na něm velký vysílač obsazený vojáky. My jsme potkali jenom jednoho, který v červených teplákách odhazoval sníh. Sundali jsme pásy a sjeli krásným svahem a žlababou k jezeru Pešica (1832 m). U vtoku do plesa je jenom tenký led, takže je to jasné. Skelety dolů a hurá do vody. Teda ne všichni, jenom já, Honza Habr, a Magistr. Ostatní vyměkli. Dost drsný byl Plevix, který zastavil asi sto metrů od vody, kde byl flek bez sněhu. Jelikož ostatní byli u plesa, Plevix bosky přeběhl dolů. Po doběhu rychle nohy nahoru na slunce, aby je rozehřál. Vegetíme, motivace k dalšímu pohybu je díky vedru malá, ale přesto se podaří ostatní vyprovokovat, že se ještě zastavíme na nejvyšším vrcholu Crna glava (2139 m).

Plevix to bere přes údolí přímo, ostatní následují naši dvojku na boční hřeben. Po hřebenu s dalekými výhledy obcházíme kousek údolí a míříme k vrcholu. Ten je z části zarostený klečí, a tak se dá na lyžích jít jenom na hraně nad kotlem. Na vrchol postupně dochází všichni, a zastávka je delší. Výhledy jsou daleké, jenom vzdálenější pohoří jsou v oparu. Na sjezd se někteří úplně přioblekli, jiní jenom částečně. S holýma nohama jede jenom Honza Habr a já. Z vrcholu sjíždíme první část po Plevixově výstupové trase, potom se dáváme doprava, a ve trojici projíždíme krátkým dva metry úzkým sněhovým svahem, ostatní tuto část podjíždí. Pod ním už jenom střední a dlouhé oblouky ve velké rychlosti až na dno údolí. Doplatil na to Kalim, který si někde na skrytém šutru poškodil jednu lyži.

Přejížídíme přes údolí a rychle stoupáme na Zekovu glavu. Někteří drsní pokračují traverzem nepochopitelně na tuleních pásech. Celé se to na Troglavu dalo odjet bez pásů. Z pod Troglavy sjíždíme parádním svahem k chatám. U některých je neskutečný odpadkový bordel. Ještě že nevidíme, co všechno je tady schováno pod sněhem. Při sjezdu a přejezdu přes depresi se někteří z druhé skupiny vysekali, a Libor i zlomil hůlku.

Ze sedla někteří šlapali na pásech, menšina to celé zajela do místa ubytování bez tuleních pásů. Bylo to rychlejší. Po večeři jsme zase měli menší večírek a pozdě večer šli spát.

Sobota 17. března – zajezdili jsme v Jezerine a odjeli domů

Probudili jsme se do dalšího nádherného slunečného dne. Po snídani jsme se sbalili a přemístili na pásech k horní stanici sedačkové lanovky. Začala premávat v deset hodin dopoledne, a tak jsme na přemrzlém podkladu rychle sjeli dolů. Naházeli jsme bágly do autobusu, občerstvili se a zamířili zpátky. Nakoupily se permanentky na vlek a rychle nahoru. Všichni lidi jezdili jenom horní část po mezistanici sedačkové lanovky, pouze část z nás jezdila až dolů. Museli jsme kousek přecházet k dolní stanici lanovky, kde už nebyl souvislý sníh.

Pojezdili jsme do půl čtvrté odpoledne, nasáčkovali se všichni do busu a vyjeli k severu. Cestou jsme se zastavili ještě na krátké občerstvení a poté už směr domů. Veselé to bylo na hranicích Monte Negro - Srbsko, kde jsme měli možnost v praxi vidět správné ekologické chování. Jeden Černohorec vystoupil těsně před hranicí z místa spolujezdce osobáku s plastovou lahví, protáhl se, rozmáchl se, a dlouhým obloukem ji odhodil do údolí. Není se čemu divit, že je všude spousta odpadků.

Přes noc jsme přejeli Srbsko, Maďarsko, a ráno dojeli na Slovensko. V Brně u hotelu Grand jsme byli před jedenáctou hodinou dopoledne. Z busu se vyvalila vyspaná skupina a rozebrala si hromadu věcí ze všech úložných prostor. Někteří odjížděli vlakem, pro jiné přijel odvoz autem. Kalimova manželka odvezla ho a ostravského Honzu. Pro nás přijela ségra od Adama. S Honzou jsme měli v Brně dvě hodiny čas, neboť Adam chtěl ještě zajet domů a stejně bychom se do auta nevlezli. Po jedné odpoledne jsme vyjeli na D1, a já jsme byl vysazen ve Světlé nad Sázavou...

Výlet byl výborný, terény a počasí parádní. Nic víc si nebylo možné přát.