Po dlouhém dohadování, kdo, s kým, kam, .. , jsme vyrazili na Malou Fatru pouze ve dvou, Vaněc a já. Původně byl v plánu skialpový (snowboardový) výlet někam na Slovensko, ale kvůli nedostatku sněhu jsme zvolili přechod Fatry z Bieleho Potoka, bez zbytečné zátěže, jakou je třeba stan, větší množství jídla, plynu do vařiče, atd.
Vaněc na začátku dier
Vyrážíme klasicky ze Vsetína, vlakem v 2:53. Vysedáme v Žilině, kde na nádraží čekáme na autobusový spoj do Terchové. Plán zněl spánek, ale na ten si na nádraží, kam se za teplem stahují bezdomovci ze širokého okolí, netroufáme.
Dále raději na mačkách
Původně jsme chtěli jít Jánošíkovy diery celé, ale nějak jsem si doma nevšimnul, že daný autobus nejede na Biely Potok, ale do Vrátné. Operativně se proto rozhodujeme obětovat Dolné diery a vyrážíme z Štefanové pouze do dier Horných. I tak to stojí za to, celý úsek je pokryt čirým ledem, včetně žebříků. Nasazujeme proto již odspodu mačky. Má to ale za následek pořizování „akčních“ snímků, a tím pádem zpomalení. Zkrátka plácáme se tam nehorázně dlouho.
Brzké ráno na Stohu
První sluníčko vidíme až v půl desáté, kdy dorážíme do sedla mezi Velkým a Malým Rozsutcem. Zde si dáváme pauzu, vaříme čaj a při té příležitosti zjišťuji, že bomba, která mi měla vydržet tak na dva dny je skoro prázdná. Naštěstí mám ještě jednu náhradní, ale plnou také jen z části. Zkrátka jsem chtěl „dojet“ načaté bomby. O Va�?covi se raději ani nezminuji, zasvěcení ví, kolik plynu a zásob celkově s sebou nosí.
Stoh
Ze sedla pokračujeme traverzem Velkého Rozsutce, z vrcholu máme respekt. V sedle Medziholie chytáme kopr, hlavně z pohledu na Stoh. Solidní stoupák, a je štěstí, že ze spodu není vidět celý. Ale po docela úmorném stoupání jsme odměněni pohledem na celou Malou Fatru, Velkou Fatru, Nízké a Západní Tatry a na českou stranu Javorníky, Beskydy a dokonce i Jeseníky.
Široká a daleké rozhledy
To, že bychom mohli spát přímo na Stohu navrhuje Vaněc. V první chvíli jej považuji za blázna, ale při pohledu na další pokračování hřebene si uvědomuji, že nic podobného se nám již nenaskytne. Proto se ve 14:00 definitivně rozhodujeme, že první bivak bude na vrcholku Stohu.
Noční výhledy na Žilinu a okolí
Než jsme uvařili a najedli se, i přes kvalitní oblečení jsme promrzli na kost. Na spaní jsme našli místo relativně za větrem, takže jen pokládáme karimatky, spacáky a žďáráky a ve čtyři odpoledne, se západem slunce, jdeme spát. Noc proběhla bez potíží, s menšími přestávkami jsme prospali 15 hodin.
Ráno nás budí kýčovitý východ Slunce, který si já užívám z vyhřátého spacáku, ale Vancův fotografický duch mu nedá klidu a nutí jej stále fotit a mrznout. Díky za takové lidi!!
Mačky drží na všem, jen ten zvuk
Vyrážíme až v devět, a ač do růžova vyspaní jsme stejně zdechlí. Celá hřebenovka mezi Poludnovým Grůněm a Velkým Kriváněm je vychozená od davů lidí, takže nemá vůbec cenu nasazovat mačky. A lidí je zde opravdu nechutně mnoho. Opět byla možnost shlédnout „vynalézavost“ některých turistů, konkrétně z Čech, kteří ke sjezdům hřebenových vrcholků používali tzv. dětskou plastovou lopatu a sjezd brzdili (snažili se brzdit) nohama. A to v místech, kde na každou stranu hřebínku byl prudký lavinézní terén, doplněný množstvím skal. Zkrátka místo, kde by i ti nejotrlejší z nás sundali lyže, zvlášť na tak zmrzlém povrchu. Škoda mluvit.
Na oběd scházíme na Chatu pod Chlebom. Dáváme si výborný segedínský guláš a pivko. K tomu příjemné povídání s lidmi stejně naladěnými jako my, pohoda, ze které se nám vůbec nechce odcházet. Ale čas nás nutí jít dál. Pod Kriváněm nasazujeme mačky, stezka je sice prochozená, zato umrzlá. V okolí sjíždí několik skialpinistů, tak se chvíli bavíme sledováním jejich ukázkových držkopádů. S ohledem na povrch to ale zas až taková sranda není, tak jdeme raději dál. Na Velký Krivá�? je fronta lidí, takže odbočku na vrchol míjíme bez povšimnutí.
Jsem to ale šikovný
Místo na druhý bivak nacházíme nad sedlem Bublen, opět v relativním závětří. Při rozpouštění sněhu do lahví nám definitivně dochází poslední bomba. Je nám tedy jasné, že další den se musíme do večera dostat na vlak domů. Jelikož nám dochází i jídlo, není to těžké rozhodování.
Inverze a výhledy
V noci nepříjemně fouká, ráno ještě víc. Proto na nic nečekáme a vyrážíme ještě před východem slunce. Jdeme opět na mačkách, na hřebeni Malého Kriváně je to více než vhodné. Na vrcholu si dáváme poslední zmrzlý pomeranč a pokračujeme dále po červené. Potkáváme několik početných skupin turistů, naštěstí v místech, kde jinak úzký hřeben je dostatečně široký. Mnozí z nich buď mačky nemají, nebo je mají jen tak v batohu a diví se, že jim rozměklý sníh klouže.
A inverze zespodu
Rozhodujeme se pro kratší variantu sestupu, což znamená přes Chatu pri Klačianskej Magure do Vrútek. Na Suchý ani nelezeme, traverzujeme jej po relativně bezpečných úsecích nad starými laviništi. Na zelené značce už sundáváme mačky, což nebyl nejlepší nápad. Přesvědčuji se o tom takřka v zápětí, kdy mi ujíždějí obě nohy a já bez problémů ohýbám obě své teleskopické lekiny. Vaněc má naštěstí s rovnáním holí velké zkušenosti, takže je za chvíli za pomoci stromku dává do původního stavu. Kupodivu jdou i zasunovat.
Na chatě si dáváme polévku a čaj, poté následuje nejtěžší část této akce - sestup z chaty do údolí. Ten je veden přímo po spádnici, povrch tvoří led, rozbředlý sníh, listí na travnatém podkladu a velice prudký svah. Výsledkem je zlomená Vancova teleskopická hůl (no-name) a mnou pět ohnutá lekina, jen v jiném místě. Pády raději nepočítáme, ale jsme rychlejší než všichni ostatní!! Materiál vydržel, naše kosti naštěstí také.
Cesta domů je poté již brnkačka, zpestřená čekáním na vlakových nádražích, kde buď doplnujeme energetický deficit, nebo jen tak koukáme na sličné Slovenky.
text: Tom Nováček
foto: Lukáš Vaněček (Vaněc)
Pěší přechod Malá Fatra, 26. – 28. 12. 2007
