Letní Durmitor v lehkém stylu

Na konec prázdnin (vysokoškolských) jsme si naplánovali výlet do Černé Hory. Do hor, ale i k moři. Z plánů nakonec vykrystalizovala skupina osmi lidí, tedy dvě auta.

Překvapivě ani moc nebloudíme a tak po malé kulturní vložce s proraženým kolem v Pljevlje dorážíme večer do Žabljaku. Na parkovišti u Črneho Jezera je docela provoz a spát se tu nedá. Odjíždíme tedy za Žabljak a ve svitu dálkových světel stavíme stany na louce před opuštěným domem. Oba řidiči upadají do spacáků prakticky hned, ostatní o pár vteřin později.

Ráno se ukazuje, že dům, před kterým spíme, není až tak opuštěný, ale nikomu evidentně nevadíme. V deset se dostáváme do města, kupujeme mapy (nová mapa je stejná jako ta z roku 1983, pouze je na křídovém papíru) a jídlo. Auta necháváme na parkovišti v centru a s batohy pokračujeme kolem Črneho jezera a nahoru do národního parku. Skloubit plány osmi lidí je docela umění, ale po chvíli dohadování padá rozhodnutí podívat se na ledovou jeskyni pod Oblou Glavou a pak se uvidí.

Do ledové jeskyně vede pěkný šupec po sněhu, který zdolávají všichni účastníci bez zranění. Kupodivu, hodily by se i mačky. Po fotografickém vyžití odcházíme směr Katun Lokvice, kde je dobrý a odzkoušený bivak, viz Kama Snow Camp 2007. Cestou k němu nás okouzlují vrcholky okolních hor, ozářené zapadajícím sluncem. Bivak je v perfektním stavu, přesně jak si ho pamatuji ze zimy. Uvnitř spíme všichni- mačkačka, ale teplíčko…

Další den se k pochodu vykopáváme opět kolem 10, cesta je ale krátká. Pouze přes sedlo Previja na Rastkov (alpský) bivak. V sedle necháváme batohy a nalehko jdeme na Velký Meded. Cestou spatřujeme zajímavý horský úkaz: turistku v minisukni, a navíc v místě jištěném vertikálními řetězy. Až později se s pánskou polovinou výpravy shoduji, že to byl úkaz maximálně zajímavý a pro morální povzbuzení více než vhodný.

Na bivak přicházíme brzy, a tak po roztavení sněhu z blízkého ledovce (který tu už moc dlouho nebude) se část z nás vydává napříč suťoviskem prozkoumat neznačenou cestu na Savin Kuk. Ta je s batohem nelezitelná, jedná se o docela nepříjemné lezení, které by mělo usnadnit natažené ocelové lano. To je však ukotveno dost na oko a raději jej nepoužíváme. Dva členové se dostávají až na konec lezeckého úseku, já ve 3/4 otáčím. Představa sestupu v uvolněných kamenech, ve třech lidech a skoro potmě se mi nezamlouvá. Dvojice se dolů dostává v pohodě a do tmy jsme zpět u bivaku.

Ráno sestupujeme do Žabljaku, bereme auta a odjíždíme na druhou stranu pohoří. Hledání místa na spaní se trochu protáhlo, ale nakonec máme luxusní flek u aut a s výhledem na Sareni Pasovi.

Poslední den v Durmitoru chceme vyjít na nejvyšší horu Bobotuv Kuk, ale kvůli zdravotním problémům členky výletu se dělíme na dvě skupiny. Jedna jede pátrat do Podgorice po nemocnici a druhá jde nahoru. Cestou začíná nepříjemně foukat, ale v plné síle se vítr ukazuje až v sedle pod vrcholem. Pohodu v závětří volí i jeden z naší skupinky a zůstává v sedle. Já se spolu se třemi expertkami vydávám až nahoru, kde se kvůli větru a zimě zdržujeme jen chvíli a pak rychle pryč!

K autu doslova sbíháme a po výměně několika informačních SMS s druhým vozem odjíždíme dál směrem na východ.